Menu

Cenový vývoj

Skryté dotace a nesplacené dluhy

Za nízkými cenami uhelných produktů se skrývají dotace, placené z kapes daňových poplatníků. Na řešení klimatických změn a léčbu nemocí přitom uhelný průmysl přispívá minimálně. Rozsah nákladů souvisejících s těžbou a spalováním uhlí lze jen odhadovat.

Zastánci uhlí často tvrdí, že hlavní výhoda této suroviny spočívá v možnosti vyrábět elektrickou energii za velmi výhodnou cenu. Není to ale tak jednoznačné, jak se nám uhelný průmysl snaží namluvit. Jde totiž o to, co se vlastně všechno fakturuje a kdo za to platí.

Cena elektřiny zahrnuje provozní náklady dodavatelů a nejrůznější daně. Některé položky se ale do ceny nezapočítávají, a tak se ani neobjevují na žádném vyúčtování. Jedná se o takzvané externality, které je nutné platit v důsledku toho, že určitý tržní subjekt nějakým způsobem poškodí někoho mimo trh a vzniklou škodu nekompenzuje. Jinými slovy: odpovědné subjekty nehradí cenu za své hospodářské aktivity v plné výši. I když mají uhelné společnosti často vysoké zisky, přesunou část toho, co je třeba zaplatit, na nezúčastněné třetí osoby či celou společnost. Typický příklad představují například poplatky za zdravotní péči o obyvatele poškozené zhoršenou kvalitou ovzduší. Těžba a spalování uhlí tak zahrnuje ohromné položky, které nejsou nikde vidět. Tyto „externality“ tvoří především státní dotace do nápravy ekologických škod a dopadů na lidské zdraví. O „levném uhlí“ pak nemůže být ani řeč.

I když zahrneme náklady na léčbu nemocí způsobených uhelným průmyslem do ceny elektřiny, obětem to nepomůže.

Značná část uhelných externalit souvisí s emisemi skleníkových plynů a znečištěným ovzduším. Vzhledem ke statistické souvislosti mezi znečištěním a jeho důsledkem se ovšem nedají jednoduše vyčíslit (vysoké emise nejsou bezprostřední příčinou konkrétní povodně či vichřice, zvyšují ovšem jejich četnost). Při jejich stanovení se proto vychází z určitého konsensu. Bere se přitom v úvahu rozsah škod, které jsou zcela nebo částečně nevratné. Protože lze jen s obtížemi stanovit hodnotu ekosystémů, zničených například v důsledku klimatických změn, vychází se z nákladů spojených s různými hospodářskými aktivitami. Tím se myslí třeba náklady na odstraňování škod po velké havárii.

Z těchto důvodů se tedy jedná o politická čísla. V rámci programu OSN pro životní prostředí (program UNEP) se například pracuje s údaji, které poskytuje britská poradenská firma Trucost. Tyto teoretické hodnoty jsou skutečně enormní, ačkoliv ukazují pouze špičku ledovce. Podle Trucostu se výše externalit spojených se spalováním uhlí v elektrárnách jenom ve východní Asii v roce 2009 vyšplhala na 452 miliard dolarů. Vycházelo se přitom především z emisí skleníkových plynů a znečištění ovzduší. V severní Americe se ve stejném roce škody vyhodnotily na 316 miliard dolarů. V Německu dosáhly externality za znečištění ovzduší a skleníkové plyny téměř 28 miliard eur, tedy více, než se vydává na podporu obnovitelných zdrojů.

Německý spolkový úřad pro životní prostředí vyčíslil cenu dopadů na životní prostředí v případě hnědého uhlí na téměř jedenáct eurocentů za kilowatthodinu a v případě černého uhlí na necelých devět eurocentů za kilowatthodinu. Kdyby se tyto položky započítávaly do ceny elektrické energie, musela by elektřina odpovídajícím způsobem podražit. Odborníci spočítali, že ve Spojených státech amerických by se tak za každou kilowatthodinu muselo platit 27 centů, tedy dvakrát tolik, než kolik platí soukromé osoby v USA dnes. Pokud by uhelné koncerny zahrnuly tyto skryté náklady do ceny elektřiny, uhlí by zcela ztratilo konkurenceschopnost. Zahrnutí externalit do ceny by pomohlo vytlačit uhelnou elektřinu z trhu.

Zdražení elektřiny z uhlí by ale neodstranilo újmy způsobené obětem klimatických změn a osobám, které onemocněly kvůli znečištěnému ovzduší. Uhelné koncerny by se měly konfrontovat nejenom se svou finanční, ale také se svou právní zodpovědností. Ke škodě by se navíc měly otevřeně přihlásit a omluvit se obětem.

V Evropské unii dostává uhelný průmysl od daňových poplatníků dotace ve výši téměř deset miliard eur ročně. Nejvyšší podíl na celkových dotacích připadá na Německo.

Uhlí se zdá být levné také díky subvencím, které mu přitékaly a nadále přitékají z kapes daňových poplatníků. Energetické koncerny dodnes profitují z veřejných prostředků. V roce 2014 předložila německá poradenská firma Ecofys Evropské komisi působivá čísla: v letech 1990–2007 se výstavba uhelné infrastruktury v dnešních osmadvaceti členských zemích EU dotovala částkou v celkové výši 200 miliard eur. Více dostal už jen atomový průmysl (220 miliard eur). Obnovitelné zdroje nikdy takovýmto způsobem, tedy přímou dotací, financovány nebyly, s výjimkou vodních elektráren, jimž se dostalo stomiliardové subvence.

Mezi lety 1970 a 2007 zaplatily země EU uhelnému průmyslu ve formě státních dotací 380 miliard eur. Cílem státních dotací je udržet konkurenceschopnost uhlí z domácí produkce a s ní spojená pracovní místa. Nejvíce dotací přitom vyplatilo Německo. Například v roce 2015 má jít z německého rozpočtu téměř 1,2 miliardy eur na přímou finanční pomoc těžbě černého uhlí. Tuto pomoc posiluje ročně ještě další půlmiliardou eur spolková země Severní Porýní-Vestfálsko. Od dotování černého uhlí by se mělo upustit v roce 2018.

I v České republice můžeme najít konkrétní příklad. Současná vláda uzavřela dohodu se společností OKD, které v případě prodloužení provozu ztrátového dolu Paskov o tři roky přispěje z veřejných prostředků 0,6 miliardy korun na odstupné pro horníky. Bez příslibu veřejných financí by společnost nerentabilní důl uzavřela okamžitě.

Na výzkum a vývoj paliv vydaly země EU v letech 1974 až 2007 celých 108 miliard eur. Největší část, tedy 78 procent, šla do výzkumu jaderné energie, dvanáct procent na obnovitelné zdroje a deset procent do fosilních paliv, přičemž uhlí získalo větší podporu než ropa a plyn. V roce 2012 dotovaly státy EU fosilní průmysl celkem 13,4 miliardy eur. Obnovitelné zdroje mají dle příslušného německého zákona nárok na pevnou výkupní cenu, která se promítá do plateb za elektřinu. V České republice limitovali podporu obnovitelných zdrojů spotřebitelé a státní rozpočet na ni doplácí kolem 10 miliard korun ročně (z této částky ovšem pokrývá 6 až 7 miliard korun výnos speciální solární daně placené provozovateli fotovoltaických elektráren).

V roce 2009 se vlády dvaceti největších průmyslových států (G20) zavázaly, že přestanou ve střednědobém časovém horizontu fosilní zdroje dotovat. Jestliže nezůstane u slov, přechod na obnovitelné zdroje se tímto krokem na celém světě ještě urychlí.

Dotace mají smysl, pokud pomáhají zlepšit energetický mix. Uhlí přitom představuje jeden z problémů, nikoliv jedno možné řešení.