Menu

Černé uhlí

Zrod průmyslu

Vznik těžkého průmyslu v Evropě se neodmyslitelně pojí s černým uhlím. Protože uhelné cechy formovaly krajinu i lidi, není nijak lehké omezit vliv jejich současných následovníků.

S počátky intenzivního využívání černého uhlí vstoupilo lidstvo do nové epochy svých dějin. Ještě okolo roku 1780 získávaly všechny společnosti na světě energii převážně z biomasy, zejména dřeva. O pouhých 140 let později, tedy okolo roku 1920, už ale svět vypadal zcela jinak. Nevelká skupina států, které mohly těžit uhlí, byla vysoce industrializována a ovládala prostřednictvím svých kolonií a investic celé kontinenty. Důležitou roli této suroviny dokládaly i politické spory, jež se po První světové válce objevily v souvislosti s uhelnými regiony Sárskem, Porúřím a Horním Slezskem.

Černé uhlí znamenalo synonymum pro energii pohánějící stroje a rozvoj průmyslu. Neobešla se bez něj výroba železa a oceli ani strojírenství a železnice. Přechod od dřeva k uhlí s sebou přinesl nejenom nové výrobní postupy, ale také v podstatě přetvořil celou společnost. Tak se nejprve ve Velké Británii a později i ve velké části Evropy a Spojených státech amerických zrodil ve městech průmyslový proletariát.

Černé uhlí jako zdroj energie přitom znali lidé dlouhou dobu. V Británii ho například těžili již Římané. Čína používala uhlí pro výrobu energie už ve 13. století. Také se ví, že uhlí nechal rubat okolo roku 1590 například württemberský vévoda Friedrich. V Lutychu se mezi 13. a 15. stoletím kopalo černé uhlí uložené nehluboko pod zemí a plavilo po Máze do oblastí s nedostatkem paliva. V Porúří jsou ve 14. století doloženy dodávky černého uhlí do kováren. Přesto se tenkrát uhlí ještě netěžilo a nepoužívalo nijak masově.

Změna nastala nejprve ve Velké Británii. V průběhu 16. století nakupovali obyvatelé Londýna velké množství uhlí ze střední a severní Anglie. Tehdejší kritici si již tenkrát stěžovali, že topením v uhelných kamnech se výrazně znečišťuje ovzduší. Uhelná ložiska v zemi se těžila poměrně snadno. To napomohlo i průmyslové revoluci, která se ve Velké Británii započala v 17. století. Černé uhlí se používalo jako palivo pro pohon parních strojů, které nejprve odčerpávaly vodu z uhelných dolů, později poháněly textilní stroje a nakonec i železniční lokomotivy.

Železo a ocel se od nepaměti považovaly za cenné suroviny a jako takové se v minulosti používaly téměř výhradně pro výrobu výzbroje a zbraní. Na začátku 18. století přišel majitel slévárny Abraham DarbyI z městečka Coalbrookdale ve střední Anglii s novou technologií tavení. Darby při zpracování železa nahradil dosud používané dřevěné uhlí černým, které bylo výrazně levnější a zároveň i výhřevnější. Z černého uhlí vytvořil koks – pórovitou směs uhlíku a popela. Koks odebíral při spalování za vysokých teplot chemickou reakcí ze železné rudy kyslík, přičemž došlo k takzvané „redukci“ a tekuté surové železo se stalo oddělitelným.

Díky černému uhlí se železo natolik zlevnilo, že se z něj mohly začít vyrábět i předměty každodenní potřeby, jako například hrnce. Když se ze surového železa odebere přebytečný uhlík, vznikne ocel. Dnes lze ocel vyrábět i bez koksu. Tato alternativní technologie je však natolik drahá, že se ji vyplatí používat pouze u náročných produktů, jako například při výrobě nerezu.

V kontinentální Evropě začala industrializace později než ve Velké Británii. Dlouhou dobu se používalo současně jak uhlí, tak dřevo a tažná síla zvířat. V časně industrializovaném Švýcarsku pocházelo ještě v polovině 19. století 88 procent spotřebované primární energie ze dřeva. Ve Vídni se spálilo více uhlí než dřeva až v roce 1880. Přesto však těžba a využívání černého uhlí zažila v Evropě razantní nárůst, a to zejména v pruských černouhelných revírech v Porúří, Horním Slezsku a Sársku, kde se mezi lety 1815 a 1834 těžba navýšila dokonce o 70 procent. Centry světové produkce uhlí a oceli se v této době staly Velká Británie, Německo a Spojené státy americké.

V Německu se od poloviny 19. století rozvíjel těžký průmysl. Jednalo se o ekonomicky i technologicky propojený komplex, který zahrnoval vše od těžby přes výrobu železa a oceli až po strojírenství a výstavbu a provoz železnic. V poslední třetině 19. století doplnil tento celek ještě chemický průmysl a vědci přišli s poznatkem, že ze složek uhlí lze také vyrábět dehtové barvy. Okolo roku 1900 se německé firmy provozující těžký průmysl těšily takřka monopolnímu postavení.

Uhlí stojí také na počátku sjednocování Evropy. Po Druhé světové válce vznikl Vysoký úřad Evropského sdružení uhlí a oceli (ESUO), který měl dohlížet nad těžbou a užíváním této suroviny, jež měla ve válečných konfliktech rozhodující význam. Toto nové společenství, označované také „Montánní unie“, založily v roce 1951 státy Beneluxu, Německo, Francie a Itálie. Mělo vlastní rozhodovací pravomoc, jednalo se tak v podstatě o předchůdkyni Evropské unie.

Uhlí jako klíčový faktor hospodářství a průmyslu vystřídala v polovině 20. století ropa. Propad poptávky po uhlí vedl k sociálním a ekonomickým krizím, a to především ve Velké Británii. Konzervativní Vláda Margaret Thatcherové privatizovala v 80. letech státní těžařské firmy a snažila se zrušit celou řadu cechů. Následkem toho vstoupilo v roce 1984 na protest 100 000 horníků do roční stávky, ale bez úspěchu. Odbory tak utrpěly nejtěžší porážku ve své historii. V dnešní době je černé uhlí ve Velké Británii stále významným zdrojem, avšak většinu spotřeby pokrývá dovoz. Britská vláda chce množství používaného uhlí nadále snižovat a nahradit ho jadernou energií a obnovitelnými zdroji. V roce 2016 má fungovat už jenom jeden z aktuálně provozovaných dolů – který je ve vlastnictví zaměstnanců.

Na území České republiky došlo k významnému rozvoji těžby černého uhlí v 19. století zejména na Ostravsku a Kladensku. Zdejší doly zásobovaly významná centra hutního průmyslu. Černé uhlí se ovšem těžilo také u Rosic na Brněnsku či v blízkosti Trutnova. Těžba byla ve všech lokalitách s výjimkou ostravsko- karvinského revíru ukončena v 90. letech 20. století. Ve druhé polovině 20. století došlo k prudkému rozvoji povrchové těžby hnědého uhlí v Podkrušnohoří, zásobující zejména tepelné elektrárny. V devadesátých letech těžbu omezily z důvodu devastace regionu územní ekologické limity. V současnosti mají elektrárny spalující hnědé uhlí stále nejvyšší podíl na výrobě elektřiny v ČR.

Ve Velké Británii se nejvíce uhlí vytěžilo v roce 1913, tedy více než před 100 lety. Francie dosáhla maxima těžby černého uhlí v roce 1973, tradiční důlní činnost na východě země pozastavila v roce 2004. V Německu by se vysoce dotovaná těžba černého uhlí měla zcela ukončit v roce 2018. V České republice těžba černého i hnědého uhlí kulminovala v osmdesátých letech 20. století. Z globálního hlediska zůstává černé uhlí významným zdrojem, a to zejména jako hlavní surovina pohánějící hospodářský rozvoj Číny. Spotřebu uhlí může vedle globální dohody o snižování emisí skleníkových plynů omezit také opětovný propad cen konkurenčních paliv a snahy bojovat proti smogu, který významně trápí i velký počet čínských měst. O významu černého uhlí v minulosti nikdo nepochyboval, o jeho nezbytnosti v budoucnu se ale pochybuje více než dost.

Země kde uhlí zažlo vzestup i pád