Menu

Energetická politika Evropské unie

Plnění strategických cílů nestačí

Klimatická politika Evropské unie si klade za cíl snížit společně s emisemi spotřebu energie a zvýšit podíl obnovitelných zdrojů. Splnění cílů pro rok 2020 se zdá na dosah, ovšem hlavně proto, že nejsou dostatečně ambiciózní.

Evropská unie chce přispět svým dílem k omezování klimatických změn a do poloviny století výrazně (nejméně o 80 %) snížit množství CO2, které její hospodářství vypouští do ovzduší. V této souvislosti si v roce 2007 vytkla tři cíle, jež se zavázala splnit do roku 2020:

Výsledky dosažené v poločase se u jednotlivých cílů značně liší. Klimatický cíl, stanovený jako nejméně ambiciózní, je už téměř splněn. V roce 2013 vypustily členské státy EU do ovzduší o 19 procent méně skleníkových plynů než v roce 1990. To je však třeba ve velké míře připsat propadu těžkého průmyslu v zemích bývalého východního bloku, jež nyní tvoří součástí Evropské unie. Na výsledku má nemalý podíl i hospodářská krize z roku 2008, kterou provázel propad ve spotřebě. Velký pokrok zaznamenalo i zvyšování podílu obnovitelných zdrojů. V roce 2013 činil jejich podíl na konečné spotřebě 15 procent, čímž stojí EU svému dvacetiprocentnímu cíli o poznání blíže. Nejméně jisté je aktuálně splnění cíle v oblasti energetické efektivity. Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) navíc poukazuje na nesourodost výsledků dosažených v různých členských státech – pouze devět zemí osmadvacítky pokročilo ve všech třech oblastech.

Ke snížení energetické spotřeby přispěla i krize eura, ale nejenom ta. Z výsledků je patrná nevyváženost.

Výsledné bilanci uškodilo mimo jiné zprovozňování nových uhelných elektráren. Ačkoliv se tento trend nyní pozastavil, uhlí představuje pro Evropu nadále důležitý zdroj. V roce 2014 se každá čtvrtá kilowatthodina elektrické energie EU vyrobila v uhelných elektrárnách. V Německu, Polsku a České republice se přitom vyrobí více než polovina veškeré „uhelné“ elektřiny v EU, a to přesto, že zde žije jenom čtvrtina evropské populace.

Evropská komise navrhuje, aby všechny země spojily své síly a vytvořily energetickou unii. Vychází přitom z návrhu někdejšího polského premiéra Donalda Tuska, který po vypuknutí rusko- ukrajinského konfliktu apeloval na větší bezpečnost energetického zásobování EU. K dosažení tohoto cíle mělo podle něj sloužit jádro a uhlí. Energetická unie by ale zároveň mohla představovat také společenství pro dovoz zemního plynu, protože jako celku by se jí mohlo podařit prosadit výhodnější podmínky.

Koncepce energetické unie se v průběhu času rozšířila. V jejím rámci chtějí zejména Německo, Rakousko a Dánsko vytvořit energetický systém, který bude šetrnější ke klimatu a životnímu prostředí. Jedna z iniciativ se věnuje vnitřnímu trhu a snaží se prosadit, aby se zjednodušilo obchodování s plynem a elektrickou energií mezi členskými státy. Další část koncepce se soustředí na energetickou účinnost: pokud se podaří snížit spotřebu elektřiny, tepla a pohonných látek podle plánu, ušetří se do roku 2020 více než 200 miliard eur ročně. Třetí oblast se zasazuje za lepší ochranu klimatu a chce v této souvislosti reformovat obchod s povolenkami, vyrábět více elektřiny z obnovitelných zdrojů a kontinuálně elektrifikovat dopravní systém. Odborníci však upozorňují, že předtím, než se začnou naplňovat deklarované cíle energetické unie, měly by se odstranit problémy známé z minulosti.

Německo slaví velké úspěchy při výstavbě obnovitelných zdrojů, přesto mu však hrozí, že cíle strategie 2020 nesplní.

Sporným bodem zůstává otázka, do jaké míry budou cíle závazné. Skupina zemí okolo Velké Británie si přeje menší kontrolu ze strany EU. Německo a Dánsko zase poukazují na finanční výhody celoevropského propojeného systému, který by lépe vyrovnával výkyvy větrných a slunečních zdrojů a umožňoval skladovat energetické přebytky v akumulačních zařízeních v Norsku a alpských zemích. Polsko, Česká republika a Slovensko naopak požadují více elektrické energie z jádra, uhlí a břidlicového plynu, což je s klimatickými cíli neslučitelné.

Vedle příprav energetické unie schválila EU na podzim 2014 aktualizovaný balíček pro snižování emisí po roce 2020: minimálně o 40 procent v porovnání s úrovní v roce 1990 do roku 2030. V stejném časovém horizontu by se měl v EU zároveň zvýšit podíl obnovitelných zdrojů na konečné spotřebě alespoň na 27 procent. V roce 2014 spotřeba energie na úrovni EU klesla, částečně ovšem díky mírné zimě. V několika členských státech navíc pokročili rychle dopředu při výstavbě větrných elektráren. Rychlé plnění strategických cílů lze však interpretovat i jinak, a to tak, že mohly být více ambiciózní. Laťka pro rok 2030 mohla být nastavena mnohem výše. Z pohledu odborníků na ochranu klimatu by se měly emise v tomto horizontu snížit minimálně o 55 procent. Výpočty Greenpeace ukazují, že v EU je do roku 2030 reálně možné vyrobit téměř 70 procent elektrické energie z obnovitelných zdrojů. To však znamená nejenom vystavět další větrné elektrárny na pevnině a na moři a zvýšit počet solárních panelů i zdrojů na biomasu, ale také počítat s elektrárnami na zemní plyn, které dokážou flexibilně reagovat na aktuální potřeby soustavy. Provoz uhelných elektráren s vysokými emisemi oxidu uhličitého by měl být postupně utlumován.

Energetický koncept Evropy se původně zakládal na velkých centrálních zdrojích typu uhelných a jaderných elektráren, které provozovaly velké koncerny. Budoucnost by měla patřit menším zdrojům elektřiny a tepla. Jednotlivé zdroje je však mezi sebou potřeba chytře provázat a také se ještě více zaměřit na úspory. Pokud se podaří tento systém, který nyní funguje lokálně a regionálně, realizovat v unijním měřítku, vyšle EU celému světu signál, že takováto transformace vede k lepší ochraně klimatu a také s sebou přináší velké ekonomické výhody.

Uhlí se drží zuby nehty: jeho spotřebu se v EU za celé roky nepodařilo snížit pod 60 procent úrovně roku 1990.