Menu

Financování

Velcí hráči v pozadí

Výstavba dolů, elektráren a infrastruktury stojí miliardy eur. Vedle států se na financování podílejí státní i soukromé banky.

Když se nějaká firma, včetně velkých koncernů typu Bilfinger, Siemens, Alstom či ThyssenKrupp, pustí v některé z rozvojových zemí do výstavby uhelné elektrárny, musí počítat s výraznými finančními riziky. Už samotná výstavba je hodně drahá, velké uhelné elektrárny běžně stojí přes miliardu eur. K tomu je navíc třeba zainvestovat do přípravných prací. Někdy se realizace projektu může protáhnout o celé roky. Investoři – energetické firmy ve státním či soukromém vlastnictví – se tak mohou dostat do platebních problémů. Navíc existují případy, kdy se výstavba musí zastavit kvůli politické krizi.

Aby se takováto rizika na straně zhotovitelů a bank zajišťujících financování snížila, rozhodly se vlády mnoha zemí zavést pojištění úvěrů pro vývozní obchody. Německá spolková vláda pověřila tímto úkolem firmu Hermes patřící pod pojišťovnu Allianz. Ta má na trhu dominantní postavení, a proto se v této souvislosti často hovoří o „hermesovské garanci“. Další podpůrné úvěry poskytuje v Německu úvěrová bankovní skupina pro obnovu Kreditanstalt für Wiederaufbau (KfW), která patří státu a podporuje vývoz důlního vybavení a výstavbu elektráren v zahraničí. Díky jimi poskytovanému pojištění rizik a výhodnějším úrokům mohou dodavatelé předkládat cenově zajímavější nabídky. Také Česká republika se v rámci projektů zahraniční rozvojové spolupráce podílela na několika uhelných projektech v Bosně a Hercegovině. V roce 2014 podpořila Česká rozvojová agentura například projekt zaměřený na modernizaci zauhlování v elektrárně v mongolském Ulánbátaru. Tento projekt by měl být dokončen v roce 2016 a celkové náklady se pohybují okolo 30 milionů Kč.

Názory na otázku, zda lze uhelné projekty chápat jako nástroj pro podporu spolupráce s rozvojovými zeměmi, se různí. Na jednu stranu mají nové uhelné elektrárny pomoci rozvojovým zemím v boji proti chudobě a zajistit jim přístup k energii, na stranu druhou jsou fosilní zařízení v rozporu s ochranou klimatu a odebírají peníze na investice do obnovitelných zdrojů. Vedle toho má těžba uhlí v rozvojových zemích často za následek ničení životního prostředí, porušování lidských práv a práv zaměstnanců.

Bohaté průmyslové země export velkoryse dotují. Mezi lety 2007 a 2013 podpořily tyto státy uhelné projekty pojištěním, garancemi a úvěry ve výši 36 miliard dolarů. Na prvním místě financování stojí Japonsko s 16,8 miliardy dolarů, následují Spojené státy (7,2 miliardy dolarů) a Německo (4,8 miliardy dolarů). Z celosvětového hlediska směřovaly finanční prostředky v poslední době především do Jihoafrické republiky, která získala na výstavbu několika velkých uhelných elektráren slevu ve výši tří miliard dolarů. Výhodné podmínky poskytovala od roku 2008 zejména Francie, kde sídlí strojírenský koncern Alstom, jenž realizoval velkou část zakázek. Firmy předkládají balíčky, jejichž součástí je financování, často společně se svou nabídkou už v rámci výběrového řízení. V uhelných projektech začíná být vedle vyspělých zemí aktivní také Čína, která v letech 2007–2013 investovala 6,1 miliardy dolarů. Již v roce 2004 podpořila exportní agentura čínské banky Exim 2,8 miliardy dolarů výstavbu několika uhelných elektráren v Indii.

Politikou výhodných úvěrů pro zahraniční projekty si státy zajišťují financování vlastního exportu.

Většina peněz je použita na výstavbu elektráren. Přesto však některé země, jako například Rusko, Kanada či Itálie, financují prostřednictvím svých vývozních úvěrů v prvé řadě otevírání nových dolů. Do této oblasti přiteklo od roku 2007 téměř 12,9 miliardy dolarů, a to především ze Spojených států a Japonska. Vývozní úvěry, jež měly původně zajišťovat investice na rizikových trzích, našly nicméně v posledních letech uplatnění i při otevírání uhelných dolů ve stabilních zemích jako USA či Austrálie.

Důležitou roli přitom nehrají pouze instituce, které poskytují úvěry na úrovni jednotlivých států, ale také mezinárodní banky pro podporu rozvoje. Ty dotovaly mezi lety 2007 a 2013 uhelné projekty částkou ve výši 13,5 miliardy dolarů. Největší obnos – 6,5 miliardy dolarů – přitom poskytla Světová banka; regionálním subjektům vévodí Africká rozvojová banka s 2,8 miliardy dolarů. Téměř 90 % všech prostředků zamířilo do výstavby nových elektráren. Zbývající část se investovala do těžby a modernizace starých zdrojů.

Banky financují otevírání uhelných dolů, výstavbu přepravních cest a elektráren. Dokud se tyto projekty těší politické podpoře, je to sázka na jistotu.

Vzhledem k přetrvávající kritice se nicméně od roku 2010 uhelné projekty financují čím dál méně. Po roce 2013 se tři banky podporující rozvojové země – Světová banka, Evropská banka pro obnovu a rozvoj a Evropská investiční banka – rozhodly, že uhelné projekty už financovat nebudou, nebo jen zcela výjimečně. Odklánět se od nich začínají i jednotlivé státy. Americká Export Import Bank v podstatě až na několik výjimek od roku 2013 žádné uhelné elektrárny nepodpořila. Z evropských zemí se hodlá podobným směrem vydat také Francie, Nizozemí, Velká Británie a některé skandinávské země. Německo váhá. Skupina KfW sice už nepodporuje rozvojové země investicemi do nových uhelných elektráren, jak to dělala po dlouhá léta, ale její dceřiná společnost IPEX má nadále v plánu uhelné projekty financovat, i když s podmínkou, že v dané zemi existuje politika ochrany klimatu.

Komerční banky, jež si od státu nenechají do svých transakcí téměř vůbec mluvit, hrají v oblasti uhelných projektů po celém světě ještě důležitější úlohu než finanční instituce vlastněné státem. V letech 2005–2014 financovaly tuto oblast celkem 500 miliardami dolarů. 73 % všech úvěrů přitom zajistila pouhá dvacítka soukromých velkých bank.

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) nyní jedná s členskými zeměmi o zpřísnění ekologických a sociálních standardů, jimiž se národní agentury při poskytování vývozních úvěrů řídí. Nejvíce sporným bodem přitom zůstává právě financování uhelných projektů. Spojené státy a další země požadují, aby se od takovéto podpory v budoucnu zcela upustilo. Dalším tématem, o němž se diskutuje, je zvýšení transparentnosti. Agentury poskytující vývozní úvěry totiž v současnosti o svých aktivitách příliš pravidelně neinformují. Kritické hlasy apelují na to, aby agentury v budoucnu bez prodlení zveřejňovaly, kdo komu poskytuje jaké prostředky a za jakým účelem.