Menu

Hnědé uhlí

Surovina s řadou prvenství

Hnědé uhlí se vyznačuje celou řadou NEJ: největší ložiska, největší stroje, největší škody. Největším producentem hnědého uhlí na světě je Německo.

Podívejme se na situaci v sousedním Německu. Hnědé uhlí je jedinou energetickou surovinou, které má Německo dost a nemusí ji dovážet. Na území Německa se nacházejí tři velké hnědouhelné revíry, kde lze vytěžit odhadem ještě 40 miliard tun uhlí (40 gigatun). V roce 2014 se v Německu čtvrtina elektrické energie vyrobila v hnědouhelných elektrárnách. Právě ty mají také na svědomí čtvrtinu všech německých emisí CO2. Také v České republice lze hnědé uhlí považovat za jediné domácí fosilní palivo, které hraje v elektrárenství a teplárenství významnou roli. V roce 2014, kdy hnědouhelné zdroje zajistily téměř polovinu produkce, představovalo stále dominantní surovinu pro výrobu elektřiny. Hnědouhelné elektrárny jsou zdrojem cca čtyřiceti procent českých emisí oxidu uhličitého.

V těžbě zaujímá Německo první místo, a to již od samotných počátků průmyslového využívání hnědého uhlí. Největší zásoby se však nacházejí v Rusku (91 gigatun). Po Rusku následuje Austrálie (44 gigatun) a Německo (40 gigatun), dále pak USA (31 gigatun) a Indonésie (9 gigatun). Česká republika má v rámci územních limitů těžby k dispozici 0,8 gigatuny hnědého uhlí.

Ve všech hnědouhelných revírech v Německu, Polsku a České republice vznikly mocné regionální monopoly.

Hnědouhelné revíry se vyznačují gigantickými rozlohami a obrovských rozměrů dosahuje i těžební technika. Kolesové rypadlo je dokonce největším strojem na světě. Nejrozměrnější z těchto rypadel se mohou pochlubit délkou přes 200 metrů a výškou téměř 100 metrů. Denně dokážou vytěžit až 240 000 kubických metrů uhlí či odstranit odpovídající množství skrývky, která se nachází nad ložiskem.

Všude, kde má těžba hnědého uhlí tradici, se uhlí zpočátku dobývalo ručně, a nejinak tomu bylo i v Německu. V Lužici u řeky Nisy nebo v porýnském pohoří Ville kutali lidé hnědé uhlí jednoduše na svých pozemcích pod zemí nebo v mírných vyhloubeninách. Uhlí z těchto „sedláckých dolů“ potom nabízeli k prodeji. V některých případech nechávali vlastníci pozemků rubat uhlí drobné sedláky či námezdní dělníky. S příchodem techniky pak vzrostla skokem i produktivita těžby. Začaly se používat první bagry a čerpadla, která snižovala hladinu podzemní vody. Následkem využívání těžařských strojů se hnědé uhlí zlevnilo, a to především v porovnání s černým uhlím, které se většinou dál těžilo pod zemí ručně. S výstavbou železnice se uhelné revíry propojily se vzdálenějšími odbytišti. Jestliže se v roce 1873 vytěžilo v Německu jedenáct milionů tun hnědého uhlí, v roce 1913 už to bylo 87 milionů. Podobně v českých zemích začínala průmyslová těžba hnědého uhlí v roce 1860 na úrovni 0,7 milionu tun, před první světovou válkou už dosahovala 20 milionů tun.

Nacistický režim pak tempo těžby zvýšil, protože uhlí výborně zapadalo do jeho konceptu energetické soběstačnosti. Různé technologie jako zkapalňování uhlí za účelem získání benzínu byly důležité z hlediska válečné strategie. Závody Leuna na syntetický benzín v Bitterfeldu dosáhly na konci války výrobní kapacity téměř pět milionů tun ročně. V roce 1935 založila společnost Braunkohle- Benzin AG (Brabag) chemický závod Schwarzheide, z něhož se stal jeden z nejdůležitějších dodavatelů pohonných hmot Wehrmachtu. V závodech Brabag bylo nasazeno minimálně 13 000 válečných zajatců, kteří se podíleli na výrobě téměř milionu tun „německého benzínu“ ročně. K výrobě syntetického benzínu z uhlí byl za Protektorátu určen i chemický závod v Záluží u Mostu nacházející se v bezprostřední blízkosti severočeských hnědouhelných dolů. Když válka skončila, nahradila uhlí ropa. Technologie zkapalňování se v současné době používá už jen v Jihoafrické republice.

V padesátých letech začaly vznikat v západním i východním Německu hluboké povrchové doly, z nichž dolovala kolesová rypadla nejprve skrývku a potom uhlí. V dnešní době pochází většina německého uhlí ze Severního Porýní-Vestfálska. V rýnském revíru, největším ložisku hnědého uhlí v Evropě, provozuje společnost RWE Power AG tři doly (Garzweiler, Hambach a Inden). V roce 2014 tu vytěžila 93,6 milionů tun uhlí. V Lužickém revíru je v provozu pět dolů (Jänschwalde, Cottbus-Nord, Welzow-Süd, Nochten a Reichwalde), z nichž získala ve stejné době společnost Vattenfall Europe Mining AG 61,8 milionů tun uhlí. Středoněmecká společnost Mitteldeutsche Braunkohlengesellschaft (Mibrag) vyprodukovala ve svých dvou dolech Profen a Vereinigtes Schleenhain, které leží jižně od Lipska, 20,9 milionů tun uhlí. Když do toho zahrneme ještě malé ložisko u Helmstedtu, současná německá produkce hnědého uhlí pochází téměř z 55 procent ze západní a ze 45 procent z východní části země.

Výrobu elektrické energie z hnědého uhlí v Německu nejprve inicioval těžký průmysl. Netrvalo dlouho a této možnosti se chopily koncerny státních i soukromých vlastníků. Z energetických podniků Rheinisch-Westfälische Elektrizitätswerk (RWE) se ve Spolkové republice stal největší prodejce elektrické energie a místní akcionáři s komunálními závody pro rozvod elektřiny dodnes představují nejsilnější vlastnickou skupinu. V Německé demokratické republice se produkce hnědého uhlí znárodnila. Dnes patří převážně švédskému státnímu koncernu Vattenfall, který ho však na podnět ekologicky zaměřené vlády hodlá prodat. Zájem zakoupit od Vattenfallu doly projevily také české energetické společnosti EPH a ČEZ, výsledky vyjednávání nebyly v době zpracování kapitoly známy.

Německo je mistrem světa v těžbě hnědého uhlí. V Evropě se třetina použitelného hnědého uhlí již spotřebovala.

Zatímco v Rusku a Číně se uhlí těžilo téměř od počátku z vůle politické moci a podle státního plánování, ve čtvrté největší hnědouhelné mocnosti, USA, spadala těžba do soukromého vlastnictví. Ložiska uhlí rozesetá podél Mexického zálivu a hojně také v Montaně a Severní Dakotě u hranic s Kanadou dlouho využívalo už původní americké obyvatelstvo. Na uhlí ho však pravděpodobně upozornili až první evropští kolonisté.

Hnědé uhlí, nazývané vzhledem ke své nízké výhřevnosti „uhlí chudiny“, se začalo v USA komerčně využívat až v druhé polovině 19. století. První komerční důl byl otevřen v roce 1873 v Severní Dakotě. Okolo roku 1920 existovalo již 104 důlních závodů a dvanáct povrchových dolů. Hnědé uhlí se používalo na parnících, železnici a v uhelných elektrárnách, které vznikaly v okolí všech těžebních lokalit.

Poté, co na železnici nastoupila éra motorové nafty, na trh se dostal levný zemní plyn a začala se ve větší míře využívat vodní energie z Mississippi, ztratila těžba hnědého uhlí na významu. V roce 1950 se vytěžilo již jen minimum zásob. Avšak prudký nárůst ceny ropy a enormní poptávka po energii v amerických domácnostech a průmyslu vedly později k tomu, že se hnědé uhlí znovu dostalo do hledáčku těžebních společností. Od sedmdesátých a osmdesátých let se začalo opět na mnoha místech těžit. V současné době se v USA těží hnědé uhlí v několika povrchových dolech, především v Severní Dakotě.

V České republice kulminovala těžba hnědého uhlí v osmdesátých letech dvacátého století, kdy dosáhla 97 milionů tun za rok. Za oběť jí padly desítky vesnic a historické město Most. Díky postupnému odklonu od hnědého uhlí a zavedení územních ekologických limitů poklesla těžba na současných 40 milionů tun. Předpokládá se, že těžba bude ukončena v polovině 21. století.

Po revoluci nastal v bývalé NDR propad v těžbě.
Nyní se zde vytěží 45 procent celoněmecké
produkce.