Menu

Obchod s emisními povolenkami

Průmysl je silný, nástroje slabé

S povolenkami se začalo obchodovat ve velkém, ale klimatu to zatím moc nepomohlo. O alternativních řešeních se téměř nediskutuje. Některé země, jež si vytkly za cíl omezit vypouštění skleníkových plynů do ovzduší, zavedly systém obchodování s emisními povolenkami. To se týká také států EU. Na základě národních plánů bylo stanoveno přípustné (postupně se snižující) množství emisí, které mohou dotčené průmyslové zdroje dohromady vypustit. Provozovatelé zdrojů jsou povinni doložit ke každé emitované tuně povolenku, kterou si koupí v aukci nebo na burze. V případě přebytku může provozovatel povolenky opět prodat, povolenka je obchodovatelná. Systém si klade za cíl motivovat znečišťovatele k investicím do snižování emisí. Státy pak mají do opatření omezujících emise vložit část výnosů z prodeje povolenek.

Na světě vzniklo 17 různých systémů obchodování s emisními povolenkami a plánují se ještě další. Největším je evropský přeshraniční systém Emissions Trading System (EU ETS). Systémy na národní či regionální úrovni fungují na Novém Zélandu a v Jižní Koreji, respektive v Kalifornii, Tokiu a mnoha čínských provinciích. Od systému obchodování s povolenkami si lze přitom slibovat dvě věci: kontrolované omezování vypouštění skleníkových plynů do atmosféry a stimulaci investic do ochrany klimatu. Jak se ale na příkladu obchodování s povolenkami v EU ukázalo, k naplnění očekávání je třeba splnit několik podmínek, což se v případě systému EU ETS nepodařilo.

Technické inovace uhlí nevyčistí – z hlediska rozhodujících kritérií prohrávají na celé čáře i moderní uhelné elektrárny.

Vlády členských států EU čelily velkému tlaku lobbistů a na začátku fungování systému přidělily znečišťovatelům velké množství povolenek zdarma (více v kapitole Uhelná lobby). Počet povolenek na trhu byl od počátku příliš vysoký a jejich cena příliš nízká na to, aby společnosti motivovala investovat do ochrany klimatu. Znečišťovatelé mají navíc možnost využít externích uhlíkových kreditů z mezinárodních mechanismů, výrazně levnějších než evropské emisní povolenky. Ačkoli hlavním způsobem alokace povolenek by měl být jejich prodej, velká část se přiděluje zdarma. V období 2021 až 2030 se má v EU ETS dražit pouze 57 % z celkového množství povolenek.

Hlavní chybu systému představovalo, že se na počátku obchodování znečišťovatelům přidělilo vysoké množství povolenek. Mnozí dostali vyšší příděl, než by odpovídal jejich reálným emisím. Někteří z nich pak nadbytečné povolenky prodali. Tak si jenom desítka největších prospěchářů přišla mezi lety 2008 až 2012 na 3,2 miliardy eur, aniž by pro snížení emisí hnuli prstem. Jiní znečišťovatelé si nadbytečné povolenky nechali a převádějí je do dalších obchodovacích období. Tak si například ocelárenský koncern ArcelorMittal nebude muset kupovat žádné povolenky navíc až do roku 2024.

Nepřiměřeně vysoké příděly povolenek zdarma byly výsledkem soustředěného tlaku průmyslových svazů na vlády členských států. Například Svaz průmyslu a dopravy České republiky přesvědčil ministry, že pro umožnění rozvoje průmyslového sektoru je nezbytné, aby českým firmám byly přiděleny povolenky na více než 100 MtCO2 za rok, tedy o 20 % více, než tehdy odpovídalo aktuálním emisím. Zástupci průmyslu hrozili v případě menší alokace dlouhodobou stagnací sektoru, odchodem firem do zahraničí i nekontrolovanými výpadky v dodávkách elektřiny. Tehdejší místopředseda vlády Martin Jahn přiznal, že požadovaná alokace nebyla výsledkem objektivních kalkulací, ale politickým rozhodnutím. Třebaže Evropská komise požadavku české vlády nevyhověla a roční příděl omezila na 86 MtCO2, nepřiměřeně vysokému množství povolenek, které vede k deformaci systému, nezabránila.

Z hlediska motivace k investicím do moderních technologií se zdanění CO2 osvědčilo více než jakýkoliv obchodní systém. Ať už se s povolenkami obchoduje jakkoliv, většiny emisí se to téměř nedotkne. A ty skutečně zpoplatněné se

České firmy totiž v období 2008 až 2012 vykazovaly úroveň emisí mezi 70 a 80 MtCO2 ročně. Výrazně sníženou úroveň emisí oproti předpokladům přitom nelze připisovat výhradně hospodářské krizi z roku 2008. V roce 2005, dávno před jejím začátkem, činily emise firem zapojených do systému ETS 82 MtCO2. Taktika vysokých požadavků na příděly povolenek průmyslové lobby vyšla. Cena povolenky nikdy nevystoupila tak vysoko, aby motivovala k výrazným investicím do úsporných technologií. Povolenky se už před dlouhou dobou staly jednou z komodit finančního trhu. K jednoduchým, přímým transakcím mezi poptávajícími a nabízejícími dochází jen zcela výjimečně. Oxidu uhličitého se chopili instituční investoři, kteří s ním obchodují v podobě různých cenných papírů. Na to, aby se s povolenkami mohlo obchodovat tak, jak se původně zamýšlelo, je nabídka příliš vysoká. Daňové skandály, do nichž byla zapletena i Deutsche Bank, navíc poukázaly na slabiny celého systému. Podle britského daňového úřadu HMRC jsou velké části obchodu s povolenkami „zatíženy podvodnou kriminalitou“.

Přebytek povolenek se v Evropě vyšplhal na více než dvě miliardy. Podílí se na tom nadbytečný počet povolenek v počátcích systému, hospodářská krize z let 2008/2009, využívání levných uhlíkových kreditů ze třetích zemí i mylné prognózy. V současné době se za povolenku na vypuštění ekvivalentu jedné tuny CO2 platí příliš málo (v posledních měsících 6 až 8 eur, původně se uvažovalo o ceně přes 20 eur). Tato skutečnost v kombinaci s nízkými cenami uhlí a vysokými cenami zemního plynu v Evropě vedla k opětovnému rozmachu uhelné energetiky. Mezi lety 2010–2013 stouply emise v sektoru o šest procent, protože příplatek za CO2 nebyl dostatečný, takže k ovzduší mnohem šetrnější plynové zdroje nemohly konkurovat uhelným elektrárnám. Uhlí zkrátka vytlačilo plyn z trhu. Nyní se EU konečně odhodlala přistoupit k reformě, která by měla trh s emisemi a příslušné ceny od roku 2019 ozdravit. Základem reformy bude stažení části povolenek z trhu.

Jeden z alternativních politických nástrojů k emisnímu obchodování, na nějž sázejí některé státy USA, Kanada a Velká Británie, spočívá v definování limitů CO2 pro fosilní elektrárny. Britská vláda tak vedle minimální ceny za CO2 stanovila v roce 2013 také roční emisní rozpočty pro nové elektrárny, které odpovídají vypouštěným škodlivinám moderních plynových elektráren. Od roku 2014 se ve Francii zdaňují pohonné hmoty a paliva. Současné zdanění není nijak vysoké, ale v následujících letech by se mělo postupně zvyšovat. Existují také další prostředky, jak stimulovat odpojování starých uhelných elektráren. V tomto smyslu mohou posloužit i technické parametry jako účinnost. Stanovit minimální přípustnou účinnost se rozhodlo například Nizozemí. Díky tomu vyřadí do roku 2017 z provozu pět starších elektráren.

16-mimo-system