Menu

Podkrušnohoří

Země zraněná těžbou uhlí čeká na ozdravnou kúru

Větší kontrast ve střední Evropě patrně nenajdete. Přicházíte-li od Černic k Hornímu Jiřetínu a odbočíte doleva ke Krušným horám, budete se blížit k horskému masivu porostlému nádherným bukovým lesem. Procházka po úbočí směrem k zámku Jezeří je příjemným turistickým zážitkem. Zříceniny středověkých hradů v blízkosti hřebene tu připomínají bohatou historii kraje.

Platí tu ovšem pravidlo známé ze starověké legendy – nesmíte se podívat směrem k Mostu. Pár stovek metrů od vás se totiž rozkládají desítky čtverečních kilometrů krajiny zpustošené těžbou hnědého uhlí. Pohled do jámy z vyhlídky nad zámkem Jezeří je jen pro otrlé povahy. Na horizontu dominují kopce Českého středohoří, ale až k nim se rozkládá jen neuvěřitelná plocha pustiny zpestřená rypadly a zakladači.

Nedávnou historii vybagrovaného kraje připomínají písemné záznamy a obrazy krajinářů. Zahrada Čech se nacházela právě tady. Zámek Jezeří nedostal své jméno náhodou – Komořanské jezero, které se pod zámkem nacházelo, mělo větší rozlohu než přehradní nádrž Lipno. Ludwig van Beethoven a Johann Wolfgang Goethe, kteří na Jezeří vedle dalších uměleckých osobností pobývali, mohli z výhledu čerpat pozitivní inspiraci.

Fatální změnu znamenal pro Podkrušnohoří prudký rozvoj těžby hnědého uhlí ve druhé polovině dvacátého století. Kvůli povrchové těžbě bylo vystěhováno a zbouráno 81 obcí včetně historického města Most, proslulého tolika památkami, že se mohlo srovnávat s pražským Starým městem. Vystěhovat se muselo obtížně představitelných 90 tisíc obyvatel. Společně s výrobou elektřiny v přilehlých hnědouhelných elektrárnách přinesla masivní těžba někdejší zahradě Čech pověst nejhoršího místa pro život na území bývalého Československa.

K naplnění nejhorších plánů naštěstí nedošlo. Od navrhovaného odtěžení svahu Krušných hor až nad úroveň zámku Jezeří těžaře patrně odradily masivní sesuvy půdy. Demoliční výměr pro samotný zámek nakonec nevedl k demolici, zámek v současné době prochází postupnou rekonstrukcí. Hlavní moment obratu k lepšímu nastal v roce 1991, kdy česká vláda schválila zákon o ovzduší, který vedl ke snížení exhalací z elektráren, a stanovila územní ekologické limity těžby hnědého uhlí.

Limity pro jednotlivé doly a výsypky určují hranice, které nesmí povrchová těžba, respektive ukládání jejího odpadu, překročit. Chrání tak mimo jiné všechny obce a vymezují i hygienické pásmo mezi okraji vesnic a finální hranou důlní jámy. Stanovení limitů neznamenalo náhlý konec těžby hnědého uhlí, necelé čtvrtstoletí od jejich schválení se stále těží kolem 40 milionů tun ročně. Limity ovšem daly obyvatelům kraje i důlním společnostem jasnou perspektivu – při pohledu do mapy se zakreslenou čárou je zřejmé, jaká oblast bude obětována těžbě a v jaké lze počítat s jinými variantami rozvoje. Příkladem, jak může stanovení územních limitů těžby pozitivně ovlivnit rozvoj města, je Horní Jiřetín. Prosperující obec s kvalitní úrovní služeb, opravenými cestami, malými a středními podniky i bohatým kulturním životem ničím nepřipomíná zaprášenou kolonii. Jiřetínští se s vervou pustili do řady akcí a zdárně je dotahují do konce – od úprav obecních budov až po novou fasádu dominantního kostela Nanebevzetí Panny Marie.

Stanovení limitů těžby v Podkrušnohoří by mohlo představovat ukázku správného přístupu státu k těžebním oblastem. Ovšem za podmínky, že by všechny vlády v průběhu času na stanovené linii konzistentně trvaly. Od začátku devadesátých let jsme ovšem byli svědky podivné (podle švýcarských soudů nezákonné) privatizace části dolů a následných aktivit majitelů a různých ministrů průmyslu, kteří se snažili limity těžby zrušit. Majitelé dolů se nevzdávají možnosti vytěžit a prodat 750 milionů tun hnědého uhlí pod Horním Jiřetínem a litvínovskými chemickými závody. K naší škodě nacházejí spojence v politických kruzích a stálé zpochybňování limitů těžby narušuje životní pohodu obyvatel.

Současná vláda premiéra Bohuslava Sobotky (psáno v létě 2015) dospěla v analýze pro energetickou koncepci ke stejnému závěru jako její předchůdci v devadesátých letech – bez uhlí za limity se energetika České republiky obejde. Zbývá ještě, aby ministři nalezli odvahu jasně deklarovat, že těžba uhlí za cenu bourání lidských sídel není druhem podnikání, který považujeme v České republice za přípustný.

Na příkladu současného Podkrušnohoří můžeme vidět rozsah následků devastující těžby i schopnost lesů, měst či kulturních památek přežít a rozvíjet se v blízkosti dolu. Horní Jiřetín, zámek Jezeří i bukové lesy na svazích Krušných hor jsou po letech nepříjemného sousedství důlní jámy plné života a hodné obdivu. A zaslouží si minimálně férové jednání ze strany české vlády v podobě nezpochybnitelného dodržení slibu ze začátku devadesátých let.