Menu

Příroda

Budeme žít na dluh

Ničení krajiny je jedním z největších problémů povrchových dolů a jejich okolí. Rekultivace často nenaplňuje očekávání. V místech, kde se pod zemským povrchem nacházely štoly, nastávají propady půdy.

Těžba uhlí má výrazný dopad na životní prostředí. Přibližně 40 procent uhlí se na světě těží v povrchových dolech. To znamená, že v daném místě se nejprve odstraní veškerá zemina, která nad uhlím leží, a tak se zcela zničí krajina. Rypadla odházejí zeminu plnou života, vniveč přijde flóra i fauna. Bagry hloubí do země krátery, které mohou dosahovat hloubky až několika stovek metrů. Obzvláště odstrašující případ představuje povrchová těžba v Apalačském pohoří v USA, kde z krajiny zmizely celé hory, jak to ostatně velmi přesně vyjadřuje i anglický termín mountaintop removal: aby se lidé dostali k uhlí, odstřelili kopce a zasypali údolí.

Těžba může probíhat závratnou rychlostí – k vytěžení největších ložisek v USA stačilo pouhých dvacet let.

Na naší planetě najdeme tisíce uhelných dolů. Z hlediska vytěžitelných zásob je největším dolem North Antelope Rochelle Mine v USA ve státě Wyoming. Odhaduje se, že obsahuje 2,3 miliardy tun černého uhlí. Ročně se zde vytěží přes 100 milionů tun z povrchového dolu o rozloze 250 kilometrů čtverečních. V pořadí pak následuje důl Haerwusu ve Vnitřním Mongolsku v Číně, který skrývá 1,7 miliard tun uhlí. Tento důl zabírá plochu o rozloze přes 67 kilometrů čtverečních. Ročně se zde vytěží 20 milionů tun uhlí. Další gigantické doly se nacházejí v Mosambiku, Austrálii, Rusku, Kolumbii, Jihoafrické republice a Indonésii.

V Německu se v současné době provozují povrchové doly na ploše větší než 590 kilometrů čtverečních. Ročně se zde vytěží přes 180 milionů tun hnědého uhlí. Legální těžba zničí každý den území o rozloze tří fotbalových hřišť. Lidé přicházejí o lesy, zemědělskou půdu, sídla i chráněné biotopy. Povrchová těžba hnědého uhlí už v německé krajině zabrala plochu, která odpovídá dvojnásobné rozloze Berlína. Krajina se sice po ukončení těžby rekultivuje, v Německu ze 70 procent, je to však běh na dlouhou trať, přičemž původního stavu už nikdy nelze dosáhnout. V mnoha částech světa se navíc rekultivace buď vůbec neprovádí, nebo je nedostatečná.

V Severočeské hnědouhelné pánvi už padlo těžbě uhlí za oběť 300 kilometrů čtverečních krajiny a 81 obcí. Budoucnost nákladných rekultivací zde ohrožuje také skutečnost, že způsob, jakým bývalé vedení společnosti Mostecká uhelná nakládalo s miliardami korun vyčleněnými pro tento účel, již po řadu let šetří policie a soudy v České republice i ve Švýcarsku. Riziko, že po ukončení těžby nebudou na rekultivace peníze, rozhodně není malé.

Aby se jámy při těžbě uhlí nezatopily, musí se odčerpávat podzemní voda. V rýnském povrchovém dole Hambach se během šedesáti let plánovaného provozu vypumpuje celkem 45 miliard kubíků spodní vody, což odpovídá objemu vody v Bodamském jezeře. Odvodňování má navíc také vliv na vodní systém v širokém okolí dolu. Pokud se hladina podzemní vody sníží až do hloubky 550 metrů, můžou začít vysychat prameny potoků a řek. V důsledku toho odumírají stromy, dochází k poškození vlhkých biotopů a mokřadů a v zasažených lokalitách se snižuje biodiverzita. Krajina okolo dolů je přitom nesmírně důležitá, protože zde hledají útočiště vzácné druhy rostlin a zvířat, jejichž životní prostor povrchová těžba ve velké míře zničila.

Odvodňování dolů v neposlední řadě ovlivňuje a ohrožuje také zdroje pitné vody, protože jeho následkem mohou začít vysychat studny. Podzemní voda se na na svou původní úroveň může dostat třeba až za sto let. Ve snaze minimalizovat toto nebezpečí chtějí odborníci u dvou nových povrchových dolů v Lužici vybudovat pod úrovní zemského povrchu nepropustné stěny, které by doly izolovaly od okolních vodních systémů. Zatím není zcela jisté, zda se tento postup osvědčí.

Bagry ničí přírodu. Narušení systému podzemních vod se přitom projevuje daleko za hranicemi dolu.

Dolování a přemísťování rozsáhlých půdních vrstev vede vedle toho v případě určitého složení půdy k oxidaci sloučenin železa a síry, vystavených přístupu vzduchu. Jakmile po ukončení těžby hladina spodní vody opět stoupne, vznikne kyselina sírová, která následně okyselí nejenom jezera, která lidé na místě bývalých povrchových dolů vytvoří, ale také podzemní vodu. Kyselost lze sice zmírnit zásaditými látkami, jako například vápnem, nelze ji však zcela odstranit. Z uvolněného železa se částečně tvoří hydroxid železitý v podobě okrové železné hlinky. Jeho přítomnost se projevuje hnědým zbarvením toků, v Německu zejména řeky Sprévy. Hlinka pak zanáší technická zařízení, například čerpadla a potrubí. V přírodě navíc ničí místa, kde se třou ryby, a redukuje jejich potravinovou nabídku.

Pozůstatky těžby představují problém i z geologického hlediska. V místech bývalých povrchových dolů může totiž i po desetiletích docházet k sesuvům půdy, které ohrožují lidské životy. Tam, kde se nacházejí podzemní štoly, se zase občas propadá země a vznikají škody na budovách i komunikacích. Takovéto následky budou sužovat ještě další generace a představovat pro ně permanentní břemeno. Rozsáhlé zkušenosti s propady půdy mají i obyvatelé Ostravska a Karvinska. Z někdejších uhelných šachet se navíc musí neustále odčerpávat podzemní voda, aby je nezatopila. Jinak by totiž mohla zaplavit oblasti, jejichž terén se v minulosti sesedl kvůli těžbě – například celé městské části v Porúří. Nepřetržité odčerpávání vody je nezbytné i z ekologických důvodů, protože bývalé štoly se nezřídka používaly jako skládky jedovatých látek, například ze spaloven odpadu. V již zmíněném Porúří ukrývá několik dolů skoro 700 000 tun prachu z filtračních zařízení. Kdyby podzemní voda opět stoupla, zamořily by tyto látky široké okolí.

Ekologické problémy způsobuje i toxický popel z elektráren – vedlejší produkt při spalování uhlí. Skládky popela jsou totiž často nedostatečně zajištěny a jedovaté látky se dostávají do okolní krajiny. To ohrožuje životní prostředí i v případě, že nedojde k ekologické katastrofě s nedozírnými následky jako v americkém Tennessee: zde se v roce 2008 vedle uhelné elektrárny Kingston prolomil val skládky a okolí včetně nedaleké řeky zamořily 4 miliony metrů krychlových kalu plného toxických těžkých kovů.

V Německu dokonce vznikla nadace, která se snaží mít permanentní břemena způsobená černým uhlím pod kontrolou. Zdá se však, že nebude mít pro svou práci dostatek finančních prostředků. Co se týká hnědého uhlí, žádný podobný fond zatím neexistuje. S největší pravděpodobností tedy budou muset náklady spojené s následky těžby nakonec zaplatit sami daňoví poplatníci.

Těžařské společnosti za sebou nechávají měsíční krajinu, která se bude obtížně rekultivovat.