Menu

Protiuhelné protestní hnutí

Široké spojenectví, které neztrácí dech

Proti těžbě uhlí a novým elektrárnám protestují lidé na celém světě. Často však narážejí na represe, šikanu a násilí. Přesto vede jejich úsilí k cíli.

Mezinárodní ekologické organizace jako Přátelé Země a Greenpeace bojují proti drancování přírody a těžbě uhlí již 30 let. Jednu z možností účinné obrany představují protesty a kampaně. Formou nenásilných protestů bojují například Goachirové v kolumbijském Tamaquito proti gigantickému černouhelnému dolu El Cerrejón, občanští aktivisté v rámci kampaně na ochranu zdraví proti dvěma uhelným elektrárnám v centru Chicaga či městská rada čínského Šen-čenu proti stavbě uhelné elektrárny s výkonem 2000 megawattů.

Protesty směřované proti uhelnému průmyslu jsou nejsilnější v chudších zemích, kde se uhlí těží závratnou rychlostí. V Bangladéši, Indii, Číně, Malajsii a Filipínách vycházejí lidé na protest masově do ulic. V největší uhelné oblasti Číny, Vnitřním Mongolsku, nasazují místní rolníci při blokádě, jíž se snaží zabránit transportům uhlí, své životy. Ve velkých městech lidé demonstrují proti smogu. V Indii, kde staví vláda jednu uhelnou elektrárnu za druhou, organizuje Národní aliance odporu hladovky a protestní pochody. Aktivisté se tak vystavují násilným represím, zavírání do vězení a vydírání.

Rostoucí počet dolů, rostoucí počet nákladních přístavů – australské koncerny chtějí exportovat čím dál více uhlí do Číny.

V Austrálii, která je největším vývozcem uhlí na světě, se spojili původní obyvatelé s farmáři, zástupci církve, lékaři a ekologickými sdruženími, aby zamezili rozšiřování a nové výstavbě nákladních přístavů, které ohrožují i Velký korálový útes. Nové přístavní kapacity jsou předpokladem pro rozšíření a otevření dalších dolů ve vnitrozemí. Malé úspěchy, jichž se podařilo dosáhnout, dodávají protestujícím na odvaze. Například kal odčerpaný při rozšiřování nákladního přístavu Abbot Point se již nesmí vyvážet do moře k útesům, ale musí se ukládat na skládce ve vnitrozemí.

Počet transportů uhlí však bude přesto nadále prudce stoupat. Dalšího malého úspěchu dosáhlo i celoaustralské protestní hnutí Lock the Gate Alliance, které bojuje mimo jiné proti projektu v Novém Jižním Walesu, kde má vzniknout největší povrchový důl v Austrálii. Od roku 2012 se zde aktivisté přivazují ke vstupním portálům rozestavěného komplexu Maules Creek. Stovky osob byly pozatýkány. Úřady ale těžební plány nakonec přece jenom omezily.

Pod vlivem obav ze stoupajících cen plynu zveřejnilo americké ministerstvo pro energetiku v roce 2007 seznam 151 uhelných elektráren, které plánovalo postavit. Ekologické organizace se okamžitě zmobilizovaly a požadovaly, aby se od plánů upustilo. Podle přehledu z roku 2013 bylo ze seznamu již 104 projektů vyškrtnuto nebo od nich investoři upustili. Protiuhelné hnutí přešlo do ofenzívy – během šesti let se do roku 2015 ve Spojených státech podařilo díky kampani organizace Sierra Club uzavřít neuvěřitelných 200 uhelných elektráren. Úspěch lze přičítat i komplexní argumentaci – vedle klimatických změn v ní hrají významnou roli také zdravotní problémy způsobené jemným prachem a rtutí a negativní dopad na životní prostředí. Společně s těžbou totiž mizí také vrcholy hor, kácejí se lesy a znečišťují vodní toky. V roce 2014 proběhly v Západní Virginii a Severní Karolíně masové demonstrace poté, co se do řeky dostalo velké množství jedovatých látek z důlního závodu a statisíce lidí zůstaly celé týdny bez pitné vody.

V Anglii se v roce 2006 konalo nedaleko uhelné elektrárny Drax v Yorkshiru velké shromáždění ekologických aktivistů, takzvaný klimatický kemp. Téměř 600 osob přitom proniklo do komplexu s cílem přerušit provoz elektrárny. Akce byla symbolická a setkala se s velkým zájmem médií. Na protest proti enormním emisím obsazovali členové hnutí Greenpeace po dobu tří let opakovaně příjezdovou komunikaci k uhelné elektrárně Kingsnorth při ústí řeky Temže. V roce 2012 se musela elektrárna zavřít, protože nesplňovala nové evropské limity. Skutečnost, že od svého plánu vystavět na stejném místě novou elektrárnu nakonec upustil i německý energetický koncern E.ON, považuje Greenpeace za velký úspěch své kampaně. Klimatické kempy, které zahrnují demonstrace, informační osvětu a diskuse, se mezitím rozšířily do Skandinávie, Belgie, Nizozemí, Spojených států, Jihoafrické republiky a Německa.

V Německu se proti uhlí vedou protesty již celá desetiletí, i když se jedná spíše o lokální a regionální iniciativy. Od roku 2006, kdy se v Německu opět začala plánovat výstavba několika nových elektráren, začalo protestů přibývat. Spolky pro ochranu životního prostředí jako BUND a Deutsche Umwelthilfe se v dalších letech snažily projekty zastavit právní cestou. Jejich snahy byly nakonec korunovány úspěchem – zamezilo se výstavbě 22 uhelných elektráren. Ačkoliv většinu projektů zastavilo soudní rozhodnutí, veřejný tlak sehrál významnou roli. Hlavními argumenty v debatě byly vedle ochrany klimatu také změna energetické politiky a ekonomická nevýhodnost projektů.

V plánu bylo postavit 41 nových elektráren. Výstavbě 22 z nich se podařilo zamezit. Jedenáct se jich staví nebo už provozuje.

V roce 2007 vznikla takzvaná Klimatická aliance, široké sdružení, jehož členy se staly i rozvojové organizace jako Bread for the World, Oxfam nebo církve. Tato aliance spustila svou protiuhelnou kampaň v roce 2008. Německé levicové strany zorganizovaly ve stejné době v Hamburku klimatický kemp s heslem Pro úplně jiné klima a vyjádřily na něm svůj nesouhlas s „obchodováním s CO2“. Akce skončila krátkodobým obsazením rozestavěné uhelné elektrárny Moorburg a demonstrací, jíž se zúčastnilo několik stovek aktivistů.

Počínaje rokem 2011 se v uhelných baštách v Porýní a Lužici pravidelně konají sice lokální, ale přesto velké protestní akce s mezinárodní účastí. V srpnu 2014 vytvořili protestující z podnětu hnutí Campact a Greenpeace osm kilometrů dlouhý lidský řetězec podél německo-polské hranice. Do protestní akce se přímo v uhelné oblasti zapojilo 7500 účastníků z celé Evropy. V dubnu 2015 vytvořilo 6000 aktivistů lidský řetěz také v Porýní – v místě plánovaného rozšíření dolu Garzweiler – a symbolicky tak naznačilo hranici, za niž by se bagry neměly dostat.

V České republice představovala výrazný protest proti rozšiřování dolů kampaň Hnutí DUHA proti bourání obce Libkovice v první polovině devadesátých let. Třebaže se obec zachránit nepodařilo, měla kampaň velký význam, neboť široké veřejnosti přiblížila problém vysídlování. V aktuálním boji za zachování Horního Jiřetína sehrály významnou roli protesty místních obyvatel, například demonstrace před vládou v roce 2004. Významným rysem je v tomto případě spolupráce místní samosprávy s ekologickými organizacemi Greenpeace, Hnutí DUHA a Kořeny.