Menu

Rentabilita

Uhlíkové bublině hrozí splasknutí

Čím úspěšnější je klimatická politika, tím víc uhlí ztrácí na hodnotě – a společně s ním i firmy, které jej těží.

V roce 2009 zveřejnil vědecký časopis Nature průlomovou studii. Tým odborníků postupimského Institutu pro klimatický výzkum poprvé předložil „globální uhlíkový rozpočet“, tj. stanovení maximálního množství oxidu uhličitého, které je možné ještě vypustit do atmosféry, pokud nemá oteplování Země překročit dva stupně Celsia. Abychom tento limit dodrželi, můžeme podle výpočtu odborníků vypustit v letech 2010 až 2050 do ovzduší už jen necelých 750 miliard tun CO2 (tj. 750 gigatun), na spalování fosilních paliv přitom připadá 565 gigatun.

Nový směr globální energetické politiky tlačí kurz akcií uhelných společností dolů.

O tři roky později zveřejnila nevládní ekonomická organizace Carbon Tracker Initiative svou studii o takzvaném „nespalitelném uhlíku“ (unburnable carbon). Podle ní obsahují všechny známé zásoby fosilních paliv ve vlastnictví soukromých či veřejných firem a států 2795 gigatun oxidu uhličitého. Nemá-li globální oteplování překročit dvoustupňový limit, může se těchto zásob spálit pouze pětina. Čtyři pětiny uhlí by se tedy spalovat neměly a stejně tak třetina zásob ropy a polovina zemního plynu. Situace by byla ještě dramatičtější, kdybychom počítali s limitem 1,5 stupňů Celsia, jak požadují odborníci na klimatické změny.

Politická rozhodnutí, propad cen pod hranici rentability a technický pokrok v oblasti obnovitelných zdrojů mohou vést k tomu, že většina zásob fosilních paliv zůstane nevyužitými aktivy. Studie organizace Carbon Tracker Initiative používá v této souvislosti anglický termín stranded assets, jímž definuje investice, které vlivem okolností, například politických, ztrácejí zcela nebo částečně svoji hodnotu. Celý problém považuje Carbon Tracker Initiative za jakousi „uhlíkovou bublinu“. To má být paralela k finanční bublině, o níž se hovořilo v souvislosti se spekulacemi s nemovitostmi, jež odstartovaly finanční a hospodářskou krizi v roce 2008. Fenomén se přitom neomezuje pouze na uhlí, ale týká se i ropy a zemního plynu.

Soukromé i veřejné finanční ústavy však přesto nadále investují do firem specializovaných na těžbu a prodej fosilních paliv nebo jim schvalují úvěry, aniž by reflektovaly současný dynamický vývoj energetického odvětví. Zásoby fosilních paliv představují hodnoty tržních subjektů, například surovinových koncernů s těžařskými licencemi, společností provozujících uhelné elektrárny, ale i bank, které do těchto odvětví investovaly. Obchoduje se s nimi na všech světových burzách. Pokud bublina splaskne, hrozí společnostem, které tato aktiva vlastní, velké ztráty, nebo i bankrot.

Evropská strana zelených nechala vypracovat studii, jež zkoumala rizikovost investic největších bank a penzijních fondů EU v roce 2014. Úhrn rizikových investic v oboru fosilních paliv přesahoval bilion eur. Některé penzijní fondy začaly své podíly v sektoru fosilních paliv odprodávat, aby se vyhnuly krizi, pokud by investice do uhlí a ropy ztratily na výnosnosti. Znepokojení zasáhlo i vlády členských států. Své obavy vyslovil také guvernér Bank of England, který dal podnět k prozkoumání situace.

Čím více ztrácejí fosilní rezervy ve vlastnictví akciových společností na hodnotě, tím více se akcie těchto firem propadají na burze.

Ve snaze reagovat na vývoj trhu začali uhelní giganti měnit strukturu svých společností. E.ON, největší německý dodavatel energie, se rozdělil na dvě části. Jedna část má v kompetenci obnovitelné zdroje a energetické služby, druhá konvenční uhelné elektrárny. Nadnárodní těžařský koncern Rio Tinto převedl své podíly v uhelném průmyslu na separátní firmu a vše nasvědčuje tomu, že se chystá s těžební činností rozloučit. Konkurenční BHP Billiton už své aktivity v této oblasti snížil na polovinu.

Zdá se však, že energetický průmysl reaguje pozdě. Tradiční evropské firmy nezachytily vývoj. Pouhých osm procent německých investic do obnovitelných zdrojů pochází od energetických firem typu E.ON či RWE, polovinu instalované kapacity vlastní drobní investoři. Francouzský energetický koncern GDF Suez musel v roce 2014 odepsat majetkové hodnoty ve výši 15 miliard eur. Energetické koncerny nebraly vážně cíl EU snížit do roku 2020 emise a podcenily možnosti rozvoje energetické účinnosti a obnovitelných zdrojů.

Nyní se uhelný průmysl probudil. Nízké ceny na světovém trhu začínají ohrožovat výnosy a tím i rentabilitu investic. V roce 2014 vůbec poprvé v historii poklesla spotřeba uhlí v Číně, která se dosud výrazněji nesnažila zamezit znečišťování ovzduší. Poptávka po uhlí klesá i v USA a Evropě. Celkový pokles obratu nevyrovnává ani zvýšená spotřeba v Indii.

Jaký je tedy výsledek? V porovnání s rokem 2012 klesly ceny uhlí na polovinu a nyní se nacházejí na stejné úrovni jako v době hospodářské krize v roce 2008. Globálně nízké ceny ovlivnily i situaci v Číně, kde se uhlí také zlevnilo a důlní společnosti čelí ztrátám. V polovině prosince 2014 zavřel hornický gigant Glencore během tří týdnů dvacítku svých dolů v Austrálii a 8000 zaměstnanců muselo čerpat nucenou dovolenou. To představuje další doklad toho, že uhelný průmysl na celém světě se noří do vážných problémů. Některé uhelné podniky možná představují pro své investory „znehodnocený majetek“ už dnes.

Politická snaha snížit emise uhlíku a rozvíjet alternativní technologie vysílá nyní správné signály investorům. Nejenom jim, ale především firmám, které působí v oblasti fosilních paliv: snaha o získání dalších zásob uhlí znamená promarněný kapitál.

Odklon od těžby nemusí znamenat cestu ke krizi – samozřejmě za předpokladu, že investoři přesměrují svoje aktivity do jiných oblastí.