Menu

Uhelná lobby

Jak se brzdí boj s globální změnou klimatu

Ať už se mluví o klimatické politice kdekoliv, uhelné koncerny se snaží jednání ovlivňovat. Často se jim přitom velmi dobře daří prosazovat své cíle.

Od té doby, co mezinárodní společenství usiluje o omezení rizika změny klimatu a spotřeby fosilních paliv, uplatňuje uhelný průmysl svůj politický a ekonomický vliv, jehož prostřednictvím se snaží celý proces brzdit. Už na začátku devadesátých let spojily uhelné společnosti z celého světa své síly, aby zpochybnily výsledky klimatického výzkumu a zabránily zavedení účinných opatření. Velké privátní uhelné koncerny, anglicky označované Big Coal, pracují již přes dvě desetiletí na oslabování účinnosti klimatických strategií. Státní vlastnictví mnoha velkých uhelných firem, což je typické například pro Polsko, Indii a Čínu, k rychlejšímu prosazování změn také nijak nepřispívá. Propojení tradičně silného průmyslu s vysokou politikou je ovšem běžné i v mnoha dalších zemích.

Uhelný průmysl se tak často účastní jednání, na nichž padají politická rozhodnutí. Když kancléřka Angela Merkelová převzala v roce 2008 předsednictví v Evropské radě a připravovala summit G8 v Heiligendammu, jmenovala německá spolková vláda pověřencem pro ochranu klimatu Švéda Larse Görana Josefssona. Ten stál přitom v čele Vattenfallu, největšího energetického koncernu EU, který v té době mimo jiné provozoval hnědouhelné doly a elektrárny v německé Lužici. Jako další příklad může posloužit klimatický summit v jihoafrickém Durbanu v roce 2011. Zde byli zástupci dvou domácích koncernů součástí vládní delegace hostitelské země. Jeden reprezentoval největší africký energetický koncern Eskom, považovaný za nejhoršího znečišťovatele ovzduší na světě vůbec, druhý firmu Sasol, největšího výrobce syntetického benzínu získávaného z uhlí.

Koncerny se snaží maximálně ušetřit na daních. V tomto ohledu je skutečným přeborníkem ndnárodní společnost Glencore Xstrata.

Organizace sledující vliv průmyslového lobbingu, například Corporate Europe Observatory (CEO), dlouhodobě upozorňují na fakt, že se koncerny snaží ovlivňovat mezinárodní klimatická jednání infiltrací svých zástupců do vládních delegací. Vrchol patrně představovala klimatická konference OSN ve Varšavě v roce 2013. Polsko vyrábí 90 procent elektřiny z uhlí. Vláda hostitelské země uvedla na seznamu sponzorů několik koncernů, jejichž zájmy se s ochranou klimatu zcela rozcházejí. Paralelně s klimatickou konferencí se ve spolupráci s polskou vládou konalo také vrcholné setkání Světové uhelné asociace WCA. Na závěrečné zprávě z této akce se podílelo i polské ministerstvo hospodářství. Kromě toho Polsko financovalo setkání lobbistické skupiny Energetických partnerů střední Evropy CEEP (Central Europe Energy Partners), mezi jejíž členy patří povětšinou energetické podniky vlastněné polským státem. Naplánovaná přítomnost vysokého počtu uhelných lobbistů v místě klimatické konference cíleně podpořená pořadatelskou zemí měla nepochybně vliv na její výsledek.

Uhelná lobby si v EU čím dál častěji bere na mušku obnovitelné zdroje. Snaží se přesvědčit klíčové představitele, že podíl obnovitelných zdrojů v energetickém mixu vůbec není nutné závazně stanovovat, protože systém obchodovaných povolenek pro omezení emisí zcela dostačuje (pod tlakem uhelné lobby se přitom v minulých letech přidělilo velké množství povolenek zdarma, čímž se výrazně oslabila funkčnost celého systému). Uhelná lobby se přitom těší poměrně velkým úspěchům. V energetickém balíčku pro rok 2030 nestanovila Evropská unie závazné cíle pro podíl obnovitelných zdrojů na úrovni jednotlivých členských států, ale pouze na celounijní úrovni.

Uhelná lobby ovlivnila i výši emisních limitů znečišťujících látek, které EU plánovala prosadit za účelem zachování čistého ovzduší. Stačilo, aby část odborníků, které členské státy vyslaly jako své zástupce do takzvané „technické pracovní skupiny“, zastupovala přímo zájmy uhelného průmyslu. Groteskní bylo především složení řecké mise: všichni její členové pracovali pro státní energetický koncern Public Power Corporation, jehož elektrárny patří k těm nejšpinavějším v EU, nebo pro společnost Hellenic Petroleum. Uhelné koncerny si zkrátka snaží nastavovat svá vlastní pravidla samy. Interní průmyslové standardy a různé závazky jsou přitom mnohem mírnější než požadavky odborné veřejnosti.

Limity pro elektrárny? Zástupci průmyslu se nemusí ničeho bát – na grémiích mají převahu.

Také ve Spojených státech amerických se uhelná lobby už tradičně těší velkému vlivu. Své kampaně cílí na diskreditaci vědeckých studií. Od devadesátých let si uhelné koncerny a jejich asociace dokonce platí i vědce, kteří mají za úkol popírat poznatky o oteplování klimatu. Slaví přitom zjevný úspěch – v roce 2014 potvrdilo v americkém kongresu pouze osm republikánů, že oteplování klimatu je vědecky prokázáno, zatímco 278 s tímto faktem nesouhlasilo. To ostatně odpovídá i financování politických stran – v letech 1990 až 2014 podpořil uhelný průmysl americké politiky částkou 56 milionů dolarů, z níž 84 procent dostali právě republikáni.

Big Coal vytáhl do boje proti obnovitelným energiím také v Austrálii. Konzervativní vláda, která je u moci od roku 2013, stáhla rozsáhlou legislativu o ochraně klimatu zavedenou dříve vládnoucími labouristy. Premiér Tony Abbott požádal o analýzu Dicka Warburtona, známého popiratele klimatických změn. Australský průmysl také financuje velké mediální kampaně. Ty podpořila média ve vlastnictví magnáta Ruperta Murdocha. Ve zprávách se tak dlouho zpochybňovala účinnost obnovitelných zdrojů a výsledky práce klimatologů, až se podařilo vyvolat nedůvěru k ekologickým zdrojům: v průběhu roku 2014 se do nich v Austrálii investovalo mnohem méně než třeba v Hondurasu či v Barmě.

Příkladem lobbistické síly jsou i nedávné kroky české společnosti ČEZ. Ta v roce 2008 výrazně přispěla k oslabení evropské legislativy – tzv. klimaticko-energetického balíčku, která nakonec umožnila přidělovat některým elektrárenským společnostem část povolenek pro systém EU ETS zdarma (původní návrh předpokládal povinnost nákupu všech povolenek v aukci). V předvečer jednání Evropské rady, které o podobě balíčku nakonec rozhodlo, uspořádala společnost ČEZ luxusní večeři pro 200 prominentních hostů. Pozvání přijali i předseda Evropské komise José Barroso či komisař pro energetiku Andris Piebalgs. Šéf ČEZ Martin Roman nijak neskrýval účel večírku: „Každý tady v Bruselu lobbuje, protože zde se rozhoduje, jaké podmínky budou v energetice, a tedy kolik bude energetika vydělávat peněz.“ Schválená podoba balíčku nechala na členských státech, zda povolenky přidělí elektrárnám zdarma, nebo je budou prodávat v aukcích, jejichž výnos poputuje do státního rozpočtu. Dříve než mohla jednotlivé varianty projednat vláda, bylo o osudu povolenek rozhodnuto zákonem, který fakticky zajistil přidělování maximálního množství povolenek zdarma i po roce 2013. Norma byla schválena nestandardním postupem jako takzvaný přílepek k nesouvisejícímu zákonu o spotřebních daních díky hlasům tehdy nejsilnějších stran ODS a ČSSD. Mezi předkladatele zákona patřil i poslanec ODS Oldřich Vojíř, bývalý člen dozorčí rady ČEZ.

Speciální uhelná konjunktura – diskuse o klimatických změnách přinesla zástupcům průmyslu ve Washingtonu spoustu práce.